Soumrak
Když nad tím víc přemýšlela, už dlouho se tak potichu neprocházeli. Nakonec skončili na betonu s nohama svěšenýma do tmy. Tam dole je vlez do kanalizace. Není vlastně vůbec vidět, jak vysoko nyní dosahují keře. Tenkrát zakrytý nebyl. Představovala si, jak bude napnutý, protože mu bude jasné, že ho na tohle místo netáhne jen tak. Dokonce byla překvapená, že ho vůbec nemusela táhnout. Vždycky měli něco společného, něco, co jim občas dovolovalo myslet a jednat jako jeden. Bylo to příjemné a navozovalo to pocit jistoty. Ale dnes? Uvědomila si, že sedí vedle sebe jako tenkrát. Paže vedle paže, prsty propletené tak, že je za chvíli začnou bolet. Takhle to nemělo být. Vlatně to vůbec nemělo být. A přesto to bylo jako tenkrát. Po osmi letech už to všechno vypadalo jako výmysl. Jako nějaká dětská hra na něco. Když se oba ve stejnou chvíli otočili jeden na druhého a nadechli v rozhodnutí konečně to ze sebe dostat, zarazili se.
„Ty.“
Jen se znovu nadechla.
„Přišlo povolání.“
Čekala..vlastně vůbec nevěděla, co má čekat. Tolik stejní a nyní netušila, jak na to on zareaguje. Netušila, jak by na to reagovala ona.
„Přišlo,“ řekl, přitáhl si ji k sobě a objal tak pevně, jako by mu ji chtěl někdo vyrvat. Stejně tak ho k sobě připoutala ona. Jako by jí ho chtěl někdo vyrvat.
Tenkrát nás to dalo dohromady. Ačkoliv některé to rozdělilo. Když se na sebe opět podívali, viděli v očích druhého sami sebe a své vlastní myšlenky. Už nejsou nováčci. Už je třeba s nimi pořádně počítat. Ti noví budou tápat. Nebudou zpočátku vědět, co se děje a co s tím. Zkušení toho využijí. Vždycky je v tom něco víc. Nic není jen Světlo nebo Temnota. My už to víme. Jak úžasný je to pocit, když naleznete jistotu tam, kde vás nikdy nenapadlo hledat.
„Soumrak se probouzí,“ skoro zašeptali jako jedním hlasem. V té krátké větě zaznělo smutné rozloučení s čímsi minulým. Ale zároveň nadšení, touha a odhodlání přivítat to, co přichází.
•
“Na začátku jsme stáli všichni na jedné lodi. Všichni, kteří chtěli bojovat o lepší svět. Bylo nám jedno, zda je naším světem noc či den. Spojoval nás stejný cíl. A soumrak. Okamžik, kdy jsme se mohli všichni sejít. Ti, kterým učarovala noc, ti, které okouzlil sluneční svit. Bylo otázkou času, kdy nám okamžik úsvitu a soumraku přestane stačit. Tak jsme se rozdělili na ty, kteří ochraňují rovnováhu světa pod sluncem, a ty, kteří chrání rovnováhu světa pod hvězdami. Vyžadovalo si to naše nasazení. Tiše a nenápadně si to vyžádala naše srdce, naše touhy, naše rozcházející se názory na prostředky, které nás vedou ke společnému cíli. Společnému cíli. Je zvláštní, že naším cílem je nastolit rovnováhu světa. Ale proč? A proč je správná jen ta naše cesta? Proč nám ti druzí hatí plány? Nebyla původně naše cesta společná? Ti šťastnější jsou ke Tmě či Světlu posláni svým původem. A co my ostatní? Každý chce něčemu věřit. Hledáme jistotu. Že je naše počínání správné. A tíhneme k těm, kteří nám ji dávají. Ve dne či v noci. A nemluvíme tu o koloběhu slunce a měsíce. Mluvíme tu o řevu světla a tichu temnoty v nás.”
Světlo, Temnota a pak jsou tu Šedí. Grisové. Dalo by se jim obecně říkat klidně “ti třetí”. V ranných dobách Soumraku vznikly dvě názorově odlišné strany. Světlo a Temnota. Jsou nejvíc vyhraněné, nejvíc rozšířené a obecně tvoří základní pilíře Soumraku. Jenže mnozí nesdílejí jejich pohled na svět a rovnováhu. Těm se říká Šedí. Protože nejsou ani na straně Světla, ani na straně Temnoty. Prostě jsou někde mezi nimi. Samotáři, členové různých společenství či ti, kteří již „vědí“, jak je to s rovnováhou doopravdy.
Je ti to málo? Však uvidíš. Soumrak se po letech zase jednou probudí a pak….